U příležitosti svěcení a žehnání nových zvonů nás často obce oslovují s poptávkou na upomínkové zvonečky. Doporučujeme tento náš střední mosazný zvonek výšky 7,5 cm, který vybavíme laserovým gravírováním s podobnými motivy, jaké jsou na svěcených zvonech.
Vše od grafického návrhu po realizaci:

Maloobchod: Internetový obchod nebo osobní odběr po domluvě na adrese provozovny.

Velkoobchod: Prodej za ceny z výroby s množstevními slevami. Některé množstevní slevy jsou nastavené přímo v internetovém obchodě. 

Kovový mosazný zvonek s dřevěným držátkem, gravírování držátka a zvonku vytváříme na zakázku. Tyto zvonky jsou běžně skladem ve výrobě. Lze je zakoupit kusově v našem maloobchodě i s množstevní slevou za ceny přímo z výroby.

Kdy mohou být zvony použity při mši?

Obecná instrukce Římského misálu (2000, č. 150) stanoví, že během mše se může pravidelně zvonit na dvou místech: Za prvé, „před konsekrací může ministrant zvonit jako signál pro lid. „ V tomto okamžiku kněz spojí ruce a položí je na chléb a víno, které mají být posvěceny. Modlí se, aby Duch svatý sestoupil na dary, aby se staly Tělem a Krví Pána. Zvonění zvonu upozorňuje shromáždění na volání Ducha svatého a připravuje je na zasvěcení, které bezprostředně následuje.

Za druhé, „podle místního zvyku zvoní také ministrant při předkládání eucharistického chleba a kalicha“. Poté, co kněz pronese slova konsekrace, pozdvihne svatou hostii neboli kalich vzácné krve. Zazvonění zvonu znovu upozorňuje věřící, že došlo k transsubstanciaci a že na oltáři je skutečně přítomno Tělo a Krev našeho Pána.

Je na uvážení faráře, zda má být zvon použit nebo ne. Nicméně používání zvonu při mši má dlouhou tradici. 

Zdá se, že samotná tradice vznikla kolem třináctého století, kdy se běžnou praxí stalo zvonění při svěcení. 

Dalším důvodem pro zazvonění zvonu a také vysoké povýšení Svaté hostie a kalichu Drahocenné krve po konsekraci bylo potvrzení, že došlo k transsubstanciaci. V roce 1100 se někteří teologové domnívali, že k transsubstanciaci chleba došlo až poté, co byla také vyslovena slova nad kalichem. Proti této představě byla zavedena tato praxe: Po slovech posvěcení chleba kněz zvedl svatou hostii tak, aby ji všichni viděli, zazvonil zvonek a kněz po položení posvátné hostie poklekl. zpět na paténu na oltáři. Například kardinál Guido, papežský legát v Německu, vyhlásil tuto praxi v Kolíně nad Rýnem v roce 1201, praxi, která byla zavedena již v Římě (a ve velké části církve). Aby se zdůraznila vážnost tohoto zázračného okamžiku, bylo také použito kadidlo (stejně jako i dnes). Kromě toho se během slavnostní mše nebo vysoké mše rozezněl velký zvon kostela, aby upozornil obyvatele města, že došlo k vysvěcení, a tehdy zbožně poklekli a konali akt adorace.

Ve staré tridentské mši Missale Romanum, vyhlášené v roce 1570 papežem Piem V., předepisovalo zvonění jak v Sanctus, tak při vysvěcení. Když papež Pavel VI. vydal revize mše, praxe zvonění byla zachována jako možnost (jak bylo uvedeno dříve).

Protože jsme lidé smyslů, zvuky jsou důležité při našem uctívání, ať už v tichu okamžiku, zpěvu shromáždění nebo zvuku varhan. Zvuk zvonů přispívá k úctě a vážnosti mše. A co je nejdůležitější, zvýrazňují rozumným způsobem posvátné dění na oltáři. Proto máme tradici, která je nejen praktická, ale i krásná.