Titulní strana‎ > ‎

Historie zvonů

Zvon je kovový nástroj pohárovitého tvaru, zpravidla litý nebo tažený, vydávající zvuk vibracemi z úderu srdce o vnitřní stěnu zvonu. Kromě základního nejhlubšího tónu, podmíněného velikostí zvonu, vydává vyšší alikvotní tóny. Pto tyto tóny je rozhodující profil zvonového žebra a síla stěn. Při dolním okraji litého zvonu je zesílená část úhozového okruhu (věnec), nad níž je krk, čepec a koruna s několika oky. Součástí velkých zvonů je závěsné zařízení, hlava s hřídelem a pákou v ložiscích umístěných ve zvonové stolici. 

Zvon byl ovlivňován různými technologickými i slohovými proměnami. Například románský zvon byl hladký, užší a vyšší formy, v pozdější době se zmenšoval a nabýval tvaru široce rozevřeného poháru.

Zvony a zvonky v různých jazycích

angličtina: bells
finština: soittokello
francouzština: cloche
němčina: Glocke
holandsky: bel
polština: dzwon
velšsky: gloch
thajsky: ระฆัง

Nejstarší zvony

Primitivní zvonky byly vyráběl člověk už odpradávna. Vyráběly se spojováním tepaných plátů a od dnešních zvonů se lišily tvarem i velikostí. Nejstarší zvony světa se vyráběly ve 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii, Ninive v Asýrii. Zvony a zvonky varáběli také staří Řekové, Egypťané a Lakedoňané, kteří využívali zvonky při svých obřadech, slavnostech nebo ke svolávání. Ve starověkém Římě byly nalezeny v hrobech, v domácnostech sloužily k buzení a zahánění zlých duchů. Národy dálného východu, jako je Indie a Čína znali také zvony už odpradávna. Z hebrejských rukopisů i z bible zjišťujeme, že v židovské tradici byly předepsány k bohoslužbě.


Historie zvonů v Evropě

První skutečné zvony, podobné těm dnešním, jsou spojené se vznikem západořímské větve křesťanské církve.  Odlévali je křesťanští mniši od 5. století. Podle legendy byl prvním zvonařem biskup Paulinus z Noly v Kampánii. O rozšíření zvonů se zasloužili hlavně papež Řehoř Veliký a sv. Sabinián svými nařízeními o pravidelném používání zvonů na přelomu 6.-7. století.  Zvony tedy byly užívány především v klášterech. V této době se zvonilo k modlitbám čtyřikrát během den a třikrát v noci. K modlitbám se zvonilo čtyřikrát během dne a třikrát v noci. Lití zvonů byla práce mnichů a všechny zvonařské práce probíhaly také v klášterech, kde se také hotové výrobky nejvíce používaly. Za vynálezce výrobní metody lití se považuje mnich Theophilus, který tyto postupy popsal r. 1160. V 8. století se zavádí obřad svěcení, který je během celého středověku výhradou biskupů. Do kostelů a měst se začínají rozšiřovat od 10. století Od 12. století získaly svůj charakteristický tvar a dále se rozšiřovaly díky tomu že už se odlévaly přímo v místě svého plánovaného zavěšení,  stále je odlévali v tomto období již potulní mniši. V souvislosti s rozvojem měst se v 13. století zakládají zvonařské cechy a zvonaři se stávají příslušníky měst. Ve 14. století jsou spojeni s kovářským cechem. Největší rozmach nastává v 15. století avrcholé v první polovině 16. století. V 17. století dochází k úpadku, souvisejícím s útrapami třicetileté války. Toto období trvá na mnoho amístech až do konce druhé světové války, díky tomu že zvony byly postiženy rekvizicemi jak v první, tak druhé světové válce. Byly tak zničeny až dvě třetiny českých zvonů.

Historie zvonů na českém území

Nejstarší zvony na českém území jsou doloženy v 9. století a od 14. století se v českých zemích začínají zvony také vyrábět. Období českého zvonařství vrcholí v 16. století. Ve druhé polovině 20. století v Česku působily tři velké zvonařské dílny - Rudolf Perner v Českých Budějovicích, Manouškové v Praze na Zbraslavi a Dytrychové v Brodku u Přerova.
 
Comments